Píše se rok 1435, je tomu již 255 let, co severský národ Strogrom dobyl známou zemi jménem Mirdtan. Převážná většina původních obyvatel byla povražděna, zotročena nebo obětována bohyni. Ti, co přežili tuto pohromu, byli nuceni k uctívání Eiri, matky všeho živého i neživého na známém světě.

Našli se ovšem takoví, kteří nesouhlasili s novým řádem a hlásali po starých pravidlech. Chtěli věřit ve své staré bohy a být znovu volní. Tyto hlasy postupně ovlivňovaly více a více zotročených obyvatel, kteří nakonec povstali proti svému novému pánu, králi Dunkerovi.

Povstání bylo však rozprášeno a král králů si připsal své další, ale již poslední vítězství.

Král už byl starý a věděl, že brzo přijde jeho čas, kdy se odebere na věčnost k bohyni Eiri. Obával se však, že uctívači starého světa znovu vyprovokují davy a pokusí se svrhnout království. Rozhodl se pro svůj poslední životní krok a založil ve jménu bohyně Eiri inkvizici. Ta měla za úkol dopadnout a zlikvidovat tyto pohany za jakoukoliv cenu. Nedlouho po založení král skonal a na jeho místo nastoupil jeho syn Iskald.

Nový král měl zdánlivě jednoduchý úkol, počít nového následovníka trůnu. Iskald byl posledním žijícím potomkem velkého vůdce Regrinadara. Pokud neuspěje a nezplodí dalšího mužského následovníka trůnu, mělo by to fatální následky pro království.

Jak šly roky, král Iskald se stále snažil zasadit sémě, ale bez úspěchu. Ze samého žalu po potomkovi často pil a hodoval. Brzy tak připomínal spíše sud než potomka věhlasného dobyvatele. Ženy, které se zavázaly, že mu zplodí syna, do roka visely na královských hradbách.

Jednoho dne seděl král na trůnu a dumal, kde může být chyba. Již patnáct žen visí za to, že mu nedaly syna, jemu králi králů, potomku Regrinadara.

Král se rozčílil a začal ničit vše, co kolem sebe měl. Klel, kopal sebou, házel věcmi. Poté jako by ho polila studená koupel. Zastavil se, držel v ruce vázu, kde byl vyobrazen jeho předek Regrinadar jak stojí u ženy přivázané u kůlu.

„Už vím kde je chyba!“ Položil vázu a nechal si zavolat písaře.

*

„Astride vstávej, je čas!“

Mladý muž si promnul oči a sedl si na kraj postele. Z nočního stolu vzal poloprázdnou číši vína a dopil ji.

„Astride, je čas!“ zopakoval druhý muž „Inkvizitor Halvart, jsi u něj očekáván.“

Mladý muž vstal z postele a začal se oblékat.

„Hned tam budu.“ odvětil Astrid.

*

Astrid šel pomalým krokem k hlavní síni. Pozoroval při tom stráže v červených zbrojích a s halapartnou v pravé ruce.

Nejelitnější zabijáci, tak se mluvilo o meči inkvizice. Naháněli strach i nejodvážnějším mužům královy armády. Nebáli se smrti, věřili, že po smrti je čeká pouze ráj a nekonečný odpočinek, dokud nezhasne poslední hvězda na obloze.

Astrid otevřel obrovské dveře a vstoupil do hlavní síně. Místnost byla obrovská, obdélníkovitého tvaru. Po pravé straně ji zdobila mohutná čtyři okna. Na každém z nich bylo vyobrazené vítězné tažení proti barbarům, kteří dříve obývali tato území. Místnost byla plná lavic pro přihlížející.

Poměrně často se zde konala synoda, rozhodování o dalším osudu odsouzené čarodějnice nebo černokněžníka. Na konci místnosti stálo pět zlatem zdobený trůnů a momentálně jeden z nich byl obsazen.

„Astride, můj synu.“

Starší muž ve zdobené červené róbě vstal z trůnu a šel přivítat Astrida s otevřenou náručí. Mladý muž se zastavil těsně před Inkvizitorem a hlavou se mu uklonil.

„Můj pane.“

Inkvizitor Halvart zvedl svou pravou ruku směrem k mladíkovi aby políbil pečetní prsten. Mladík tak učinil.

„Přál sis mě vidět, můj pane?“ pronesl Astrid.

„Ano Astride, mám pro tebe důležitý úkol. Jak víš, bojovat za naši věc není vůbec jednoduché, hlavně v této temné době. Král nemůže zplodit následníka trůnu a dává to za vinu nám.“

Astrid se zamračil.

„Jak to myslíš, můj pane, jsme přece věrní králi, proč bychom stím měli něco společného?“

„Víš, jaký je náš úkol chlapče… Zbavit se všech čarodějnic a černokněžníků. Král nám dává za vinu, že jsme doposud tak neučinili. Podle jeho zprávy, která mi dnes přišla do rukou, nemůže zplodit potomka z důvodu uhranutí čarodějnicí. Je prokletý můj synu a my musíme vypátrat tu bestii, která tohle svinstvo přivolala na našeho krále. Pokud tak neučiníme, jsme pro krále zbyteční.“

Astrid na prázdno polkl.

„Rozumím, ale co ode mě žádáš můj pane?

„Bohyně je na naší straně, synu zvědové mi dnes předali i druhou zprávu. Jde o vesnici zvanou Bospol. Možná jsi o ní již slyšel, za velké války byla hlavním útočištěm barbarů. Zde kladli největší odpor.“

„Ano slyšel jsem o ní, leží na severu,“ odpověděl pohotově Astrid.

„Výborně, jsi znalý, můj synu. Myslím, že už víš, jaký je tvůj úkol.“

„Ano, můj pane, zítra za svítání vyrazíme.“ Mladík se znova uklonil, otočil se na podpatku a vyrazil k velkým dveřím.

„Astride!“ zvolal starý inkvizitor. Mladík se zastavil a otočil hlavu přes rameno. „Ženy přiveď živé, jen ty dokážou seslat prokletí neplodnosti. S ostatními víš, jak naložit.“

*

Druhý den v brzkých hodinách vyrazilo patnáct jezdců v černém brnění ven z inkvizitorské pevnosti. Jejich cíl byl Bospol.

Pět dní putovali jezdci krajinou, než spatřili ubohou vesnici, vystavěnou v kdysi tak majestátném městě.

„Jsme na místě Enoku, obhlídni situaci ve vesnici. Ostatní rozdělejte tábor a odpočiňte si, o půlnoci zaútočíme.“ zavelel Astrid a sesedl z koně.

*

Enok se po několika hodinách vrátil a přisedl si k ostatním mužům.

„Pane, v celé vesnici jsem napočítal kolem deseti mužů, zbytek ženy a děti.“

„Skvělá práce Enoku, byl někdo ozbrojen?“

„Ne pane“ odvětil špeh a zakousl se do kusu masa.

„Pánové, tento úkol splníme jako vždy, muže a děti pobít a ženy nechat na živu. A žádné prasárny, je vám to jasný?!“

„Ano pane!“