Seděl jsem a hrál si ze skleničkou, občas jsem si dopřál toho patoku, kterému starý muž říkal Jeffova pálenka. Pojmenoval jí po svém prvorozeném synovy, který hned jak to bylo možné odcestoval z této díry do města Dervind. Na toto město mám špatné vzpomínky můj spolužák z vysoké školy Davis Roon zde pracoval také jako detektiv. Bohužel osud ho zavedl do místního ústavu pro chorobomyslné.

Dychtivě jsem očekával odpověď na mou otázku, ale ta nepřicházela. Jako by se stařec bál mluvit o tom co se tady stalo, ale já potřebuji vědět veškeré podrobnosti! Pokud nebude na výběr, budu nucen si najít dnes večer jiného společníka, který mi podá potřebné informace.

Vypil jsem obsah sklenky naráz, načež se mi starý muž s údivem zadíval do očí. Zřejmě nebyl zvyklý na návštěvníky, kteří by jeho tvrdý alkohol pili s takovou vervou. Snažil jsem se skrýt své znechucení, ale nepodařilo se mi to ukrýt před jeho bystrými očima. Pousmál se a nabídl mi láhev k dolití druhé rundy. Zdvořile jsem odmítl a zapálil si cigaretu. Stařec mi začal mi vyprávět o tetě Morgen, která prý vykouřila denně karton cigaret, a poté jí k vůli tomu museli amputovat nohu. Na podobné nesmysli jsem neměl čas ani náladu.

Mávnutím ruky jsem jeho vyprávění přerušil a starý muž umlk. Pohledem upřeným k zemi se nadechl a vypil další panák, už asi sedmý.

„Zůstal jsem úplně sám. Jeff je v Dervindu a už se sem jen tak nevrátí, proč by taky měl. Co by si počal ze starým osamoceným bláznem. Je skvělí fotograf a pracuje pro místní Dervindské noviny, nemůžu ho nutit aby se sem vracel.“

Věděl jsem že to nikam nevede, uhasil jsem zbytek cigarety a zvedl se od stolu. Stařec otrhl pohled od země a podíval se mi do očí.

„Povím Vám co se tady děje, ale musíte mi slíbit že mě nebudete považovat za blázna, a to co Vám sdělím detektive budete brát smrtelně vážně. Prosím posaďte se, stejně je pozdě a nemáte kam jít. K tomu bych Vám odchod ani nedoporučoval, protože by jste se nemusel dožít rána.“

Mlčky jsem se posadil, a gestem jsem vyzval starce, k dolití Joffovi pálenky. Zapálil jsem si další cigaretu a očekával první informace k této prokleté a bohem zapomenutém měste. Stařec se zhluboka nadechl a začal vyprávět.

„Začalo to asi před půl rokem, myslím ty podivnosti, které Kreston nadobro změnili. První z podivností byla čtyři týdny trvající bouře. Tato bouře měla pro nás katastrofální důsledky detektive. Veškerá naše úroda byla nenávratně zničena. Podle svědků, kteří měli tu odvahu za takového počasí odjet z města, byl bouřkový mrak pouze nad hranicí města. Tím to ale neskončilo, poté přišel úhyn našich zvířat. Dle našeho zvěrolékaře, bůh mu dej odpočinku, zvířata trpěla jakýmsi morem. Nepřežila jediná ovce, kráva nebo vepř. Dokonce se to svinstvo přeneslo i na domácí zvířata, která neměla šanci na přežití. Jak je Vám asi jasné detektive, lidi zachvátila panika. Více jak půlka obyvatel se odstěhovala z města. Ta druhá půlka chtěla přijít na kloub tomu co se stalo. Bylo to celé podivné, jako by se někdo nebo něco snažilo nás z města vypudit. Těmito dvěma katastrofami to ale nekončilo, poté přišla týden trvající dlouhá noc, to už bylo moc i na otrlé obyvatele. Poté co slunce znovu rozzářilo oblohu rozhodl se Thomas Arn že těmto záhadám přijde na kloub.“

Kopl jsem do sebe druhý panák, a naklonil se směrem ke starcovi. „Na co pan Arn přišel?“

Stařec si utřel pot a odvětil. „Čarodějčin vrch“