Usedni ke stolu, ty suchozemský pse. Povyprávím ti příběh z ostrova tak hrozivého, že i těm nejstatečnějším námořníkům nedá spát. Na tento prohnilý ostrov plný smrti narazilo už spousty nebožáků. Mnoho dobrých chlapů za tuto návštěvu zaplatilo svým životem. Jen pouhá hrstka se vrátila nazpět. Říkáš si, že měli štěstí, přežili to, co se mnohým nepodařilo. Naopak, za své životy zaplatili vysokou daň v podobě svěrací kazajky a čtvercové místnosti Dervindského blázince.

Já se ale vrátil. Tehdy, 31. října roku 1922, jsem se plul se svou posádkou věrných mužů pro koření do Indie. Běžná rutina a k tomu lehce vydělané prachy. Byl jsem mladý kapitán a nevěřil jsem na žádné povídačky strašící pověrčivé námořníky.

Prý, že 31. října nemá být žádný námořník na moři. Někteří z mých mužů mě prosili na kolenou, ale já neuposlechl. Vidina bohatství a slávy mě hnala kupředu. Byl jsem tak bláhový, kéž bych se jen mohl vrátit a napravit své chyby.

Vzpomínám si, jak můj navigátor pan Grivers zahlásil zemi na obzoru. Zvedlo mě to z postele, protože pobřeží Indie jsme měli dosáhnout až za dva dny. Vyšel jsem z kapitánské kajuty a nevěřil jsem svému pravému oku. Blížili jsme se k podivně vypadajícímu obrysu ostrova.

Rozhlédl jsem se kolem sebe, připadalo mi to, jako by nás obklopovala smrt. Nad hlavami nelítal žádný pták, na palubě se neproháněla žádná krysa. Všude kolem nás bylo pouze smrtelné ticho.

Nejhorší, co si z osudné noci pamatuji, byl podivný puch táhnoucí se od ostrova. Nikdy v životě jsem necítil něco tak divně odpudivého a čím víc jsme se přibližovali, tím smrad přidával na intenzitě. Několik z mých mužů to nevydrželo a zápach je donutil vyprázdnit své žaludky.

Smrad ale nebyl náš problém, to nejhorší mělo teprve přijít. Můj první důstojník pan Derek, ať je mu země lehká, úplně zešílel. Po chvilce, co uviděl ostrov, začal mumlat něco v jazyce, který jsem v životě neslyšel. Pohlédl jsem mu do očí, ale věděl jsem, že to není on. Začal si trhat vlasy, škubal sebou, jako by dostal záchvat. Poté padl na kolena a vytáhl svůj kolt a namířil na mě. Vzpomínám si na jeho poslední slova: „Co jste to udělal, kapitáne!“ Poté otočil zbraň proti sobě a cvak, celá má posádka pozorovala, jak si provrtal kulku hlavou.

Jak ti asi došlo, loď zachvátila panika. Zavelel jsem k okamžitému obratu lodi. Ale bylo to marné, kormidlo jako by nereagovalo a my se přibližovali k ostrovu. Čím blíže jsme byli, tím mlha byla hutnější, smrad intenzivnější a smrt jistější.

Strnule jsem očekával svůj osud, věděl jsem, že brzo narazíme na mělčinu a všichni zemřeme. Přes mlhu nebylo nic vidět, slyšel jsem pouze zoufalý řev mých mužů. Občas se ozval výstřel z pistole a já jsem jen čekal, kdy přijde můj konec.

Zavřel jsem oči a byl připraven na nejhorší. Když to ten hlas, mluvil stejným jazykem jako Derek. Zpočátku jsem mu nerozuměl, ale po chvilce jsem i já poklekl. Nabídka, která se neodmítá, tak jsem to nazval. Pokud obětuji to nejdražší, co mám, můj život bude ušetřen. V tu chvíli jsem nepřemýšlel, chtěl jsem pouze přežít, proto jsem s temným hlasem v mé hlavě souhlasil.

Za zvuku praskání kostí jsem otevřel oči. Uviděl jsem něco, co se mi jen těžko říká. Vedle naší lodi stál jakýsi tvor, v té mlze byla poznat pouze silueta jeho mohutného těla. Ale měl na výšku nejméně dvacet metrů. Vzpomínám si, že to pohlédlo na mě. Mělo to nejméně deset rudě zářících očí.

Na více si ale nevzpomínám, padl jsem do bezvědomí a probudil se až za několik dní. Loď, na které jme se plavili, byla nepoškozená, ovšem měla jednu vadu. Byl jsem na ní zcela sám a já si uvědomil jaký to slib jsem té nestvůře dal. Daroval jsem jí to nejcennější, co jsem v danou chvíli měl, věrnost mých mužů. Obětoval jsem je pro svůj zbytečný život.

V pondělí to bude sto let od osudné noci, kdy jsem netvora poprvé spatřil a pochopil, že lidé se blíží do záhuby. Na dně oceánu se nachází mnohem větší zlo, než si my umíme představit.

To by stačilo, ty suchozemský pse, pokud chceš slyšet další příběhy, stačí když mi koupíš sklenku whisky.